Lady of Black Mirror - Nečisté dítě

A máme tu další část Lady of Black Mirror :) Sice je to víc jak týden, ale mám teď rozepsaný ještě jeden projekt, tak píšu souběžně a někdy mi jde tamto líp nebo tohle. Dnešní část bude trochu více romantický a zároveň dramatický, takže přeji příjemné čtení! 

30. dubna 1633
Joana se toho rána probudila velmi brzo, stejně jako Stewart. Vstal jen chvilku před ní, tak ho ještě zastihla, než vyrazil na svou pravidelnou ranní projížďku.

„Dobré ráno, Stewarte.“ zavrněla z postele. Ten se na ní jen nežně usmál a natáhl se pro polibek. Už ho chtěla stáhnout k sobě do postele, když se jí z ničeho nic udělalo zle a rychle se rozeběhla na druhý konec místnosti k nočníku a začala zvracet. Stewart byl v mžiku u ní a přidržoval jí vlasy a hladil po zádech.

„Tolik k našemu polibku.“ zašeptal jí se smíchem do ucha, když už se jí žaludek uklidnil a ona jen v zhluboka oddechovala. Při jeho slovech se musela začít smát, ale smála se i z jiného důvodu. Tušila to už pár dní a nyní si byla jistá.

„Tohle není k našemu polibku,“ tajemně se usmála a mrkla na něj. „tohle patří k našim nocím.“ Stewart se nezmohl na slovo a jen jí něžně políbil na čelo a pohladil tvář. Lepší novinu si na zlepšení dne nemohl přát. Tolik si přál syna, se kterým by mohl jezdit na koni a učit ho lovit. Pomohl Joaně se obléknout a umýt a sám se vydal do stájí, zatímco se Joana vydala do kuchyně, aby ulovila něco menšího před snídaní, aby si spravila žaludek.

Joana ani nevěděla, jak se má cítit. Měla radost, že konečně přišla do jiného stavu, ale dnešní den znamenal návštěvu její matky. Po dlouhé domluvě se její matka nakonec rozhodla, že si přijede pro tělo jejího otce osobně. Přijela by už před týdnem, ale její bratr onemocněl, takže se to posunulo. Doufala, že vezme její bratry sebou, ale jak se ukázalo v posledním dopise, bylo jasné, že je neuvidí. Jestli vůbec ještě někdy.

Když trochu pojedla, zašla pro svojí dámu Elizabeth a společně se vydaly do městečka podívat se po nějakých dárkách pro její malé bratry. Aby na ní alespoň měli nějakou památku a věděli, že na ně stále myslí. Elizabeth byla v poslední době velmi zamlklá a Joaně nechtěla říct proč. Nikdy sice Joanu neodmítla, ale moc dobře na ní viděla, s jakou nechutí s ní tráví veškerý čas. Chtěla se jí zeptat, ale nikdy se sama neodvážila zeptat, jen cítila jak ztrácí věrnou přítelkyni.
Ve městě to žilo, bylo zde plno stánků a Joana se nemohla nabažit celé té atmosféry. Odbíhala od jednoho prodejce ke druhému a nadšeně ukazovala věci Elizabeth, avšak ta jen mlčky přikyvovala a sledovala svojí paní jak rozverně utrácí peníze. Bylo toho tolik, že se jí zachvilku nevešlo nic do koše a musely si kupovat ještě jeden.

Když konečně usoudila, že má všechno co potřebuje, zasedly společně zpět do kočáru a jely na zámek. Joana si cestou prohlížela věci, které nakoupila, když jí najednou vyrušila Elizabeth.

„Jak to děláte?“ Joana se na ní překvapeně podívala, poprvé na ní za celé dopoledne promluvila.

„Co máš na mysli, Beth?“ i když tušila co má na mysli.

„Netruchlíte. Vypadáte šťastně. Copak se toho zámku neděsíte? Cožpak pro vás váš milý otec nic neznamenal?“ začala chrlit Elizabeth. Když zmínila jejího otce, trochu se zajíkla, ale Joana tomu nevěnovala pozornost. Věděla, že tyhle otázky přijdou.

„Truchlila jsem dostatečně dlouho, dle mého uvážení. Můj otec si takový osud nezasloužil, byla to tragédie, velmi smutná událost.“ na chvilku se odmlčela, aby pečlivě zvážila svoje slova. „Otcovo potíž s pitím už překračovala meze a osud tomu asi nechtěl jinak. Já sama na tohle odpověď neznám, ale otec mi nikdy neprojevil žádný náznat lásky. Dokonce i tebe měl raději než mě, proto mě musíš omluvit, ale necítím potřebu pro něj nadále truchlit. A co se týče toho, proč jsem šťastná. To je dílo jedině a jenom Stewarta.“ Od téhle chvíle už neřekla žádná z nich ani slovo.

Joana čekala, kdy tahle sprška dotazů přijde, ale nejméně jí očekávala právě od Elizabeth, i když věděla, že její náklonost k otci byla velká, možná až příliš, znala jí už od malička a věděla, že Joana byla nechtěné dítě. Otec jí nikdy neprojevil lásku a sem jí doprovodil jen kvůli dobrým stykům. V prvu jí to zasáhlo, byla v šoku, ale ten odezněl poměrně rychle a brzy byla schopná normálně fungovat. Z prvotního strachu, který měla, když si vzala Stewarta, se stal její sen. Sen, který mohla její matka velmi rychle zkazit.

Bylo krátce po obědě, když zaslechly sluhu, jak ohlašuje, že se blíží kočár. Seděla zrovna s Hazel u krbu a vychutnávali si klid a teplo krbu. Hazel věděla, že tahle návštěva nebude příjemná, a tak Joanu něžně chytila za ruku a vedla jí ven, kde již čekali ostatní členové rodiny. Joana se oblékla do jemně růžových šatů s černými volánky a krajkou, překvapilo jí, že si alespoň pro návštěvu její matky neoblékla černou, ale neptala se. Jí samotné se její otec nelíbil a připadal jí jako hrubý člověk a chápala, že Joana pro něj netrpí.

Před jejich bránu přijel veliký černý kočár, který byl zdobený masivními sochami, člověk by ani nevěřil, že to dokážou koně uvézt. Chvilku ještě vyčkávali a po pár minutách se z kočáru téměř vykutálela postarší žena, která měla velmi přísný výraz. Hazel se jen zarazila nad tím, jak nebyla Joana ani jednomu z jejích rodičů podobná, ale třeba to bylo jen stářím, i když její matka byla starší než Joanina. Chvíli se rozhlížela s patřičným zájmem po panství a vstřebávala nové okolí, když se konečně rozešla jejich směrem.

Joana se trochu roztřásla, sice to byl necelý měsíc, co matku neviděla, ale i tak se jí vracely jen nepříjemné vzpomínky na dětství. K jejímu překvapení jí někdo chytil kolem pasu a ona s potěšením zjistila, že to byl Stewart, který na poslední chvíli přispěchal své ženě na pomoc. Joanu to uklidnilo a nabudilo, a tak společně vyšli její matce vstříc. Nejprve jí přivítal její manžel, s okázalým a elegantním vystupování, ale nezdálo se, že by to její matku nějak nadchlo. Pak přišla řada na Joanu, tak sebrala všechnu svojí hrdost a pyšně jí uvítala na jejím novém panství s přáním upřímnné soustrasti. Ta si jí jen znechuceně prohlédla od hlavy až k patě se zjevným nesouhlasem, co má její nejstarší dcera na sobě, poněvadž ona sama byla zahalená téměř celá v černé, jediné co bylo vidět, byla její hlava. Dokonce ani krk nebyl vidět pod tlustým límcem.

Po zdvořilém uvítání jí Joana se Stewartem uvedli do společenského salónku, kde již bylo nachystané služebnictvo s různými zákusky a horkým čajem. Její matka se teď zdála trochu zaražená a v očích se jí leskl závistivý pohled. Bylo to opravdu něco jiného, než v čem kdysi žila. A mnohem honosnějšího a přepychovějšího, než kdy stačila poznat. Joana pocítila lehké zadostiučinění, i když samu sebe hned proklela, když si uvědomila, jak zle o matce smýšlí. Zatímco se všichni ostatní usadili, Jane Richmondová, její pyšná matka, kysele prohlásila.

„Nepřijela jsem sem, abych vás vyjídala. Nepotrpím si ani na přehnanou etiketu. Přijela jsem pouze pro svého muže, jestli mi dovolíte, ráda bych ho viděla.“ Joana nevěděla co říci, ona sama nevěděla, kde se přesně tělo jejího otce nacházelo ani ho nijak nevyhledávala a tak na ní jen zaraženě hledala. Naštěstí se chytl slova Stewart, který se snažil být velmi milý, i když na něm Joana poznala, že se musí opravdu velmi přemáhat.

„Ale zajisté, madam. Jaké nezdvořilé od nás, chtěli jsme vám pouze dopřát trochu komfortu k odpočinku po tak dlouhé cestě, protože na faru je to ještě kus cesty. Nepřejete si s námi vypít alespoň trochu čaje? Hned potom vás osobně doprovodím mým kočárem. Joanu by to jistě velmi potěšilo.“ a mrkl směrem k jeho ženě, která ho probodávala pohledem. Nakonec její matka, ač neochotně, svolila a posadila se vedle ní a Stewartova strýce.

U stolu byla natolik dusná atmosféra, že Hazel po chvilce poručila otevřít okna. Povzbudivě se přitom na její novou švagrovou podívala a dále se věnovala rozhovoru o něčem tisíckrát zajímavějším, než mohla Joana. Ona vlastně žádný rozhovor nevedla, pouze koukala před sebe, ani chuť na čaj či kávový dortík neměla. Její matka seděla vedle ní a snažila se vést formální konverzaci s Jeremym. Stewart najednou od stolu vyskočil a odkašlal si.

„Při této příležitosti, která se nám už asi dlouho nenaskytne, bych vám chtěl něco oznámit.“ prohlásil ke stolu, především k Jane Richmondové. Joana tušila, co chce říct a přála si, aby to prohlásil až tu její matka nebude, ale už nemohla nic dělat. Stewart jí podal ruku, aby také vstala. Když oba stáli, Stewart pokračoval. „I když jsme zde dnes kvůli dost smutné události, rád bych jí alespoň něčím rozveselil. Dnes ráno se ukázalo, že za pár měsíců nás čeká přírůstek.“ a při těch slovech Joaně pohladil břicho. Hazel slavnostně zavýskla a ostatní u stalo začali pochvalně tleskat a pronášet přání zdraví. Všichni, až na její matku. Joana si té situace byla vědoma a snažila se jí nevnímat, ovšem její matka to nenechala jen tak. Když se zase usadili, pohrdavě pronesla.

„Tohle dítě bude nečisté.“ polovina lidí u stolu vyprskla svůj čaj. „Je to pouze zrod toho špatného, co se tu stalo. To dítě bude prokleté, stejně jako tohle místo, stejně jako Joana.“ Joana si myslela, že má slyšiny. Sice nikdy neměla dobré vztahy s matkou, ale že by to bylo až tolik vyhrocené si nikdy nepamatovala. Bohužel jedovatá slova nekončila. „Jen se nedělej dceruško, určitě si provedla nějaký čarodějnický rituál a tím připravila mého muže o život.“ Teď už se opravdu Joana cítila, jakoby jí někdo chrstl do obličeje ledovou vodu. Vůbec ničemu nerozumněla a evidentně všichni seděli dost šokovaně na svých místech. Stewart však plál vzteky, skoro se ho až bála. Jeho výraz byl plný nenávisti, až se obávala, že by na ní snad skočil. Jemně ho chytila za ruku a stiskla jí. V tu chvíli jakoby ten pohled zmizel, smutně se na ní podíval a pak jen znovu vstal a prohlásil, že je čas odejít.

Když Stewart a jeho otec odjeli doprovodit její matku na faru, Hazel se rozeběhla k Joaně. Lehce jí objala a rychle jí odváděla do jejího pokoje. Joana se stále nezmohla na slovo, byla jako opařená a Hazel netušila jak jí pomoci. Věděla, že tohle místo skutečně prokleté je, ale Joana byla na něm prokletá nejméně a co teprve to maličké, které rostlo v břiše. Když dorazily do jejího pokoje, zhroutila se k zemi a propukla v usedavý pláč. Hazel se jen dohadovala, jaké škody její matka napáchala, při těch slovech, ale teď jí mohla jen obejmout a utěšovat. Sama sobě se zapřísáhla, že jí musí ochraňovat.