Po třech týdnech jsem konečně dopsala další kapitolu. Měla jsem teď méně času a trochu tvůrčí krizi, takže mi snad omluvíte, že je to taková lenivější kapitola. Do týdne se pokusím napsat další, ale teď už dost omluv a jdeme k nové kapitole! :)
26. duben 1633
Stewart se ocitnul v tmavé místnosti připomínající nějaké temné sklepení. Byl tam velký chlad, ani zapálené louče, které osvětlovaly místnost nevydávaly teplo. Chtěl se pohnout a jít se ohřát, ale ke své hrůze zjistil, že se nemůže pohnout. Pokaždé, když se o nějaký pohyb pokusil, otupila ho palčivá bolest hlavy, jakoby ho někdo praštil. Pomalu začínal propadat panice a strachu. Jeho hrůza se ještě více prohloubila, když v jednu chvíli náhle zhasly louče a on pocítíl že není v místnosti, pokud se tomu tak dalo říkat, sám. Slyšel kroky, které ho obcházeli ale v té tmě neviděl vůbec nic, ani obrys. Ale pociťoval, že se kroky přibližovali, a s každým přiblížením se v jeho hlavě spustil mnohem větší tlak a pocit bezmoci. Kroky po chvilce přestaly a on si byl jistý, že ať je to kdo je to, musel být už u něho a po chvíli se to i potvrdilo. Dotyčný mu začal šeptat hlubokým děsivým hlasem do ucha tajemná a zvláštní slova, kterým vůbec nerozumněl, ale zněly mu dosti povědomě. Šepot se rozhléhal po celé místnosti v děsivých ozvěnách a Stewart se snažil pohnout a utéct, ale stále mu to nešlo a bolest byla čím dál silnější. Když už si myslel, že se mu hlava rozkočí, všechno ustalo. Slyšel jak těžce oddychuje a hučí mu v hlavě. Když se pokusil rozhlédnout znovu, všimnul si, že se rozsvítila jedna louče a vedle ní stála postava. Cítil, jak mu tuhne krev žilách, o které si myslel, že už dávno zatuhla. Podle obrysu postavy to byl muž, velmi vysoký a mohutný. Stál tam nehnutě a cítil jeho pohled na sobě. Chtělo se mu vykřiknout a zeptat se ho, kdo to je a kde jsou, ale nemohl promluvit, jakoby spolknul jazyk. Najednou se louč zhasla a postava zmizela.
Přes záda mu přeběhl mráz, nikdy v životě se tak nebál a vůbec netušil co má očekávat. V okamžiku ho přepadl strašně zvláštní pocit, cítil přítomnost hned vedle sebe a hnilobný zápach, který přípomínal uhnilou mrtvou zvěř. Místnost ohlučil hluboký chraplavý hlas.
„Vrahu!" ozývalo se ze všech rohů místnosti. Stewart se celý otřásl a cítil, jak mu po těle stéká pot. „Osudu neutečeš! Mně neutečeš! Nejsi dost silný odolat!" V tu chvíli všechny louče vzplály a před ním se objevil mrtvý obličej Joany otce. Jeho kůže byla úplně bílá až šedá, stejně jako jeho vybledlé mrtvolné oči. Jeho ústa byla úplně popraskaná a od krve, v hrozivém úšklebku, jako by se mu vysmíval. Byl nahý a jeho tělo bylo poseté jizvami od koňských podkov, stejně jako ho tehdy našli ve stájích. Chvíli ho sledoval a poté se začal hrozivě smát a přibližovat. V tu chvíli už Stewart zachvátil takový strach, že propadl do mdlob.
„Stewarte!" ozývalo se vzdáleně. „Stewarte, prober se! Je to jen sen, vzbuď se mi." tentokrát už se hlas zdál být blíž a po chvilce už mohl otevřít oči a vidět Joanu, jeho ženu, dceru přízraku ze snu, jak se nad ním sklání a snaží se ho probudit. Jednou rukou ho držela za jeho a druhou mu utírala kapesníkem čelo. Jak byl rád, že je zpátky v normálním světě. Chvilku těžce oddychoval a pak se pomalu posadil. Vzal něžně její druhou ruku, která mu přinášela uklidnění a nežně jí políbil.
„Promiň mi, má paní. Zlý sen." zašeptal.
„To už je za poslední týden třetí. Trápí tě něco, Stewarte?" zeptala se tiše a s obavami Joana. Také jí trápily noční můry, ale zdaleka ne tak strašné jako jeho, protože ze spaní nikdy nekřičela.
„Netrápí mě nic, než ty sny. Nevím odkud se berou, ale jsou čím dál horší. Ten sen..." přemýšlel jestli jí má říct, co se v něm stalo, ale nechtěl jí připomínat smrt jejího otce. Bylo to přeci jen necelý měsíc od jeho úmrtí.
„Klidně mi to řekni. Také mám zlé sny, vím jak se cítíš." řekla jemně Joana a pohladila ho po tváři. Za tu dobu si se Stewartem začali rozumnět.
„Nechci o tom teď mluvit, má sladká Joano." jemně si jí přitáhl do objetí a nasál vůni jejích vlasů. Připadalo mu zvláštní, jak si jí za pár týdnů zamiloval. Nevěděl, jestli je to láska, ale čas s ní trávil velice rád a někdy si přál, aby přestal plynout. Zvedl jí něžně hlavu a políbil jí. Nechtěl teď o ničem mluvit, jen chtěl poznat zpátky teplo a bezpečí, které mu sen vzalo a Joana byla jediná, kdo to dokázal.
Stewart tu noc už moc nenaspal, kdykoliv se jen příblížil ke spánku, ihned sebou trhnul. Ten sen mu neustále vracel před oči, a tak místo toho, aby pokoušel nemožné a znovu usnul, vymanul se z objetí Joany, která teď hluboce oddychovala v klidném spánku, oblékl se a vyšel ven z místnosti. Ani sám nevěděl kam míří, jen si chtěl vyčistit hlavu od všech těch zlých snů. Sice mu Joana nachvilku ulevila, ale jen co usnula, všechno se vrátilo. Přemýšlel, jaký by mohl mít význam ten sen. A všechny ty předešlé, které ale nebyly ani zdaleka tak hrozné jako tenhle. Ty před ním byly sice dost skličující a děsivé, ale nikdy se tam nezjevilo něco tak hrůzného. Vždycky byl jen obklopen tmou a slyšel nějakého muže provolávat zlověstná slova, kterým stejně sám nerozumněl, jen z nich vycítil, že rozhodně neznamenají nic dobrého. A pak tu byl ten křik ženy. Ten ho většinou ihned probudil, z ničeho nic se vždy místnost, ve které se nacházel rozsvítila oslepujícím bílým světlem a jekot ženy přehlušil všechno, i jeho dunění v hlavě. Napadlo ho, jestli to nemá něco společného s těmi zlými historkami o jeho rodu, které mu vždy vyprávěl strýc Jeremy, ale ihned tu myšlenku zaplašil. Přeci by nevěřil starým báchorkám, kterými ho strašili když byl ještě malý.
Jeremy rád vypravoval příběhy, dokonce sám začal nějaké psát, ale už s ním nebylo moc do řeči. Stáří ho dostihlo a on trávil až příliš mnoho času zavřený ve své pracovně a sepisoval kroniku panství Warmhillu.
Při těchto myšlenkách si ani neuvědomil, že se nachází ve východním křídle zámku, které působilo starší než to západní. Nikdo netušil proč, podle spisů bylo stejně staré jako to západní. V tomto křídle měl pokoj právě strýc Jeremy, jeho sestra Hazel a hosté. Na chvilku se zastavil a zaposlouchal se do ticha zámku. Měl tuhle atmosféru rád, i když to většině přišlo dost strašidelné. Zámek měl osobnost a bohatou historii, i když ne vždy dobrou. Nikdy se moc o historii nezajímal, jeho největší vášní byl lov a jízda na koni, ale napadlo, že by to přeci jen měl zkusit, však teď Joaně přinášel do pokoje pár starých knih o historii panství a okolí. Pomalu se otočil a kráčel zpátky ke schodišti. Při pohledu z okna si uvědomil, že se již rozednívá a tak ho napadlo, že by si mohl udělat krátkou ranní projížďku a tak se vydal rovnou ke stájím.
Když stál před stájemi na chvilku se zarazil. Sice už normálně fungovaly a koně se vrátili do svých boxů, ale i tak teď to místo přinášelo jen špatné myšlenky. Byla to Hazel, kdo tehdy našla mrtvého otce Joany, když si, stejně jako právě teď Stewart, chtěla vyjet na brzkou ranní vyjížďku. Vrata do stájí byla dokořán, koně volně běhali po okolí a uprostřed stáje v louži krve leželo mrtvé tělo. Nikdo do teď nepochopil, jak se něco takového mohlo stát. Po celém těle měl jizvy kopyt a jeho lebka byla prokopnutá. Lékař usoudil, že se muselo nějak splašit stádo koní a udupat ho. Ale jak se tam dostal a proč se splašili nikdo vysvětlit nedokázal.
Pomalu otevřel bránu a s nejistým očekáváním pohlédl dovnitř. Zhluboka si oddechl, protože stáj vypadala normálně jako vždy. Jako by se tam žádné neštěstí nestalo. Podkoní James už byl vzhůru a čistil zadní box. Stewart mu pokýval hlavou a vlezl si ke své černé klisně. Ta ihned zpozorněla a začala mu očichávat kapsy, jestli pro ní něco dobrého nemá. Tiše se zasmál a vytáhl kus mrkve, kterou stačil sebrat Jamesovi z kýble zeleniny. Když jí vyštil a osedlal vyjeli, nejprve pomalu, vstříc panství Black Mirror. Po chvíli už uháněli tryskem pěšinou k lesu, až se ztratili z dohledu.
Žádné komentáře:
Okomentovat