Původně jsem chtěla mít 1. a 2. kapitolu dohromady, ale nakonec jsem si to rozdělila a myslím, že to tak je lepší. :) Takže opět, přeji příjemné čtení a samozřejmě kritiku :)
13. - 14. duben 1633
Obřad byl nakonec skromnější, než
Joana čekala. Překvapilo jí, že se na svatbě objevilo jen pár
desítek lidí, kde byla většina z rodiny Gordonů. Očekávala to
trochu více velkolepé, když se jedná o takový důležitý, starý
a vznešený rod. Nyní stála ve společnenské místnosti zpátky
na zámku Black Mirror, kam se přesunuli všichni z farnosti. V rohu
místnosti byl veliký stůl na kterém se nacházeli všemožné
pokrmy, od sladkých přes hořké a kyselé až po hlavní chody v
podobě pečené husy či houloubátek. Joana neměla na jídlo ani
pomyšlení, místo toho postávala blízko stolu, kde se neustále
doplňovalo víno. Cítila se zde úplně ztracená, nikoho zde
neznala, kromě otce a Elizabeth, ale ta se zdála příliš nesmělá
a pouze postávala vedle své paní a vzrušeně si prohlížela
celou místnost a lidi. Její otec se zase věnoval vášnivému
rozhovoru o lovu a místních lesích se strýcem Stewarta, Jeremym
Gordonem. Byl to postarší pán s velmi prořídlími šedivými
vlasy. Jeho kůže byla bílá, že se skoro zdála průsvitná a
také velmi vrásčitá. Přišlo jí velmi zvláštní, že se tento
muž věnoval lovu a že vůbec chodil na vzduch. Ale jinak se zdál
velmi sympatický a přátelský, byl mezi prvními, kdo se jí
představil a promluvil s ní pár slov. Další koho poznala ještě
před obřadem byla Stewartova sestra Hazel, která se skoro vůbec
bratrovi nepodobala. Narozdíl od něj měla dlouhé blonďaté
vlasy, skoro stejně slámové jako měla ona sama a byla menší a
drobnější. Oči měla ale stejné jako Stewart a jejich otec,
Orman, který svého syna rozhodně zapřít nemohl, i když už měl
vlasy stejně prošedivělé jako jeho bratr Jeremy. Stylem chůze i
vyjádřováním si byli velmi podobní, i když Orman působil
mnohem tvrdším dojmem a nebyl ani zdaleka tak přátelský jako
jeho bratr. Poslední koho stačila poznat, byla manželka Ormana a
její nová tchýně, Hayley. Byla to vskutku vznešená dáma, která
se nosila jako samotná královna. Byla velmi honosně oblečená a
vlasy měla vyčesané do obrovského a vysokého drdolu, podobný
těm francouzským. I když to už byla starší dáma, bylo vidět,
že o sebe velmi pečuje a její formu jí mohla závidět, kde jaká
žena z chudší rodiny, ba dokonce i její samotná matka. Všichni
tito se teď nacházeli ve stejné místnosti, ale nezdálo se, že
by se nějak toužili více seznámit s členkou jejich nové rodiny,
a tak tam Joana jen tak stála a usrkávala ze svého, již čtvrtého,
poháru vína.
Lehké zacinkání na sklenici se
ozvalo z opačného konce místnosti od velkého stolu, kde seděl
její nový muž a kde by měla sedět i právě teď ona. Tušila,
co teď následuje, neboť to bylo nevyhnutelné a v okně již měsíc
visel zlověstně vysoko. Zvedla své sukně a pomalu přecházela ke
svému čestnému místu v čele stolu, avšak když se chtěla
posadit, Stewart jí zadržel a pronesl opilým hlasem ke všem v
místnosti.
„Nastal čas. Nevidím smysl v tom,
nechat mou milovanou paní čekat na naše lože. Já sám se cítím
již natolik unaven, že shledávám tuto změnu prostředí velmi
příjemnou. Modleme se proto k bohům, ať nám tato noc přinese
syna!“ a chytil při tom Joanu za ruku. Jeho stisk byl hrubý a
pevný a Joana v něm jen marně hledala stopy něžnosti. S hrůzou
si uvědomila, že za pár chvil už bude doopravdy něčí žena a k
jejímu překvapení jí to nepřinášelo žádnou radost, ba
naopak. Na malý okamžik zatoužila utéct a schovat se za otce a
poprosit ho, aby jí odvezl zpátky, ale když se podívala jeho
směrem, viděla, že ten je z toho nadšený a již se přidal k
ostatním lidem v oslavách a podporování k odchodu na lože. Matně
si uvědomila, že vlastně zítra otce zřejmě uvidí naposledy a
že její rodině ona scházet nebude. Všechno tohle byl jen výborný
obchod, jak se jejich dcery zbavit a věnovat tak zbytek svého času
jejím bratrům. Ani nepostřehla, že už opustili místnost a hluk
hostů se začal vzdalovat, jak jí vedl do schodů do její nové
komnaty. V dalším patře se vydali doleva, kde byla zasažena
veliká místnost uprostřed jedné, ještě větší ve které byly
dveře ještě do dalších, avšak Stewart jí vedl právě do té,
podivně postavené místnosti. Když vešla dovnitř na první
okamžik jí přepadl lehce stísněný pocit. Zdi byly tmavě rudé,
pokryté zlatým a černým vzorem a viselo na nich spoustu obrazů,
většinou nějakých rytířů a několik žen. Všimla si, že v
rohu místnosti, kde byl menší pracovní stůl byla zmenšenina
obrazu z hlavní síně Mordreda Gordona. Trošku se podivila nad
tím, že zde mají obraz jeho a ne jeho druhého bratra, který byl
považován za hrdinu, na rozdíl od svého bratra. Celé místnosti
dominovala veliká postel s nebesy, ve stejných barvách jako byly
zdi. Někdo jí už rozestlal před tím než dorazili, také si
povšimla lahve vína a dvou pohárů, které byly připraveny na
nočním stolku. Když jí Stewart pustil ruku rovnou se vydala k oné
lahvi a nalila oboum dvoum plný pohár vína. Stewart však nabízený
pohár odmítl, přešel na druhý konec postele a začal se svlékat.
Pochopila, že to samé se očekávalo od ní, tak se rychle
posilnila vínem a začala si rozvazovat šaty. Naštěstí se po
svatbě stihla převléknout do daleko střídmějších šatů,
které se i lehce svlékali, takže s tím teď sama problém neměla.
Když na sobě měla jen košili, vlezla si do postele, kde už čekal
Stewart a rychle se přikryla peřinou.
„Bojíš se, má paní?“ pronesl
tichým a nedočkavým hlasem Stewart.
„Ne, pane.“ zalhala roztřeseným
hlasem Joana. „Jen jsem trochu nervózní.“
Zdálo se, že to Stewartovi stačilo a
tak strhl peřinu stranou a začal jí rukou osahávat. Nejprve jí
jen tak hladil a zkoumal její křivky přes košili, ale to ho po
chvíli přestalo nudit a svlékl jí. Nevěděla, jestli to co cítí
je dobré, nebo špatné. Matka jí o tom řekla jen málo. Jen, že
to bude bolet a bude to špinavé, krvavě špinavé, ale zatím
pociťovala jen takový zvláštní pocit v žaludku, ale strach ani
bolest to nebyla. Když před ním ležela nahá, ovanul jí chladný
vánek z otevřeného okna a naskočila jí husina. Teď bylo jeho
hlazení intenzivnější a do ucha jí začal šeptat různé věci,
především jak je krásná a že se nemusí s ním ničeho bát. A
ona se tomu poddávala, začala se uvolňovat a skoro si to i užívat.
Nevěděla, jestli se jí to opravdu líbí, ale nepříjemné to
nebylo. Když jí začal rukou zkoumat místa, které ani sama ona
nikdy nezkoumala, celá příjemnost se jen zdvojnásobila a
vypustila ze sebe jemné vzdychnutí. Stewart se pousmál, políbil
jí na čelo a na lehl na ní. Během pár vteřin zažívala tisíce
pocitů, ale ani jeden nepříjemný nebyl.
Ze spánku jí vytrhl křik z venku.
Když otevřela oči slunce už svítalo, i když bylo ještě velmi
brzy, a ona byla v pokoji sama. Prostěradlo bylo ještě teď trochu
vlhké a pár míst bylo prosáklé krví. V rohu místnosti si
všimla svých zavazadel, tak se rychle zvedla a vytáhla svůj
starorůžový dlouhý župan a pevně si ho uvázala kolem sebe.
Nazula si své teplé střevíce a vyběhla z místnosti aby
zjistila, co se děje a kde je její manžel. Když sbíhala schody,
setkala se s několika dalšími členy rodu Gordonů a služebnictva.
Hned jak uviděla Elizabeth rozešla se k ní, aby zjistila, jestli
ona něco ví. Byla jí schopná říci jen, že se prý stalo něco
strašného ve stájích a že to není hezký pohled. Všimla si, že
Hazel sedí celá pobledlá v rohu místnosti vedle krbu a sluha jí
obskakuje s vodou a mokrým kapesníkem. Už se k ní chtěla vydat,
když jí zadržela něčí ruka. S překvapením zjistila, že je to
její manžel, který ale teď vypadal velice zarmoucený. V duchu si
oddechla, že se jemu nic strašného nestalo, ale moc klidu jí to
nedodalo. Začala se rozhlížet po místnosti a vyhledávala známou
tvář, svého otce, ale nebyl nikde k nalezení. Možná jen tvrdě
spí, po alkoholu s ním nebývá nikdy moc do řeči a je schopný
prospat tvrdě celý den, pomyslela si. Špatný pocit ale
prohloubily následující slova Stewarta.
„Já... Joano... Je mi to strašně
líto.“ pověděl smutně a přitiskl si jí k sobě. Joana tomu
nerozumněla. Co mu bylo líto? Celá zmatená se odtáhla.
„Co je ti líto, můj pane? Co se
stalo? Proč ten povyk? Je někdo zraněn?“ zeptala se v obavách.
„Tvůj otec... Asi toho včera hodně
vypil, ani nevím co ho to popadlo, ale našli ho ve stáji...“
Další slova už Joana neslyšela,
protože okamžitě klesala k zemi v mdlobách.
Žádné komentáře:
Okomentovat