Tato kapitola bude trochu kratší než sám prolog, ale nakonec jsem se rozhodla, že to tak bude lepší. Takže příjemné čtení!
13. dubna, 1633
Joana pomalu rozklepaným krokem
vystoupila z kočáru. Konečně už stála pevnými nohy na zemi,
navíc před jejím novým domovem, kterým se stane paní již dnes
odpoledne. Nervózně polkla a začala se rozhlížet po okolí. Byla
překvapená, protože zámek byl tak dvakrát větší než jejich
rodné sídlo a zahrady byly mnohem honosnější a obrovské. Všude
to krásně kvetlo a bylo vidět, že je o zahradu velmi dobře
dbáno. Škoda, že to nevidí matka, pomyslela si Joana, zezelenala
by závistí.
Joanina matka nikdy láskou
nepřekypovala, to by vysvětlovalo, proč svou dceru nedoprovodila
do jejího nového domova. Zůstala doma s jejími dvěma bratry a
skoro se i zdráhala dát jí sbohem. Ještě dnes tu bude mít svého
otce, ale ten plánuje odjet už zítra dopoledne, takže od zítřka
už jen v cizích tvářích. Alespoň že jí dali sebou její
služebnou Elizabeth, která jí byla i důvěrnou přítelkyní. I
ta se zvědavě rozhlížela a vypadala překvapená, kde teď bude
žít.
Uprostřed zahrady se táhla úzká
pěšina a po ní se k nim blížila mužská postava. Byl to vysoký,
celkem hezký mladík s robustní postavou. Nesl se velmi vznešeně,
aby ne, když si žije na takovém zámku. Na rameni ucítila jemný
dotek ruky, a Joana si uvědomila, že je její otec snážící se
jí dodat odvahu před poznáním svého budoucího chotě, Stewarta
Gordona. Když se dostal do jejich blízkosti, zastavil se a prohlídl
si je tvrdým pohledem. Měl černé delší vlasy, které mu
lemovaly jeho hranatý štíhlý obličej. Temné hnědé oči na ní
hleděly se zvědavým zájmem, ale nemohla v nich najít nic něžného
nebo milého. Jeho ústa byla velmi malá, Joana se jen ošila, když
si uvědomila, že tohle je vlastně muž vedle kterého teď bude
spávat každou noc.
„Má paní, můj pane,“ odkašlal
si mladík a vykouzlil na své tváří milý úsměv, ze kterého
byla sama Joana velmi překvapena. „srdečně vás vítám na našem
panství Black Mirror, které pro tebe, má paní, bude nyní domovem
a já se ti zavazuji, že se budu snažit ti jakkoliv usnadnit
přechod do našeho zámku z tvého rodného sídla. I když chápu,
že svatba nám věci moc neusnadní, že?“ zasmál se. Byla ráda,
že to bere takhle s nadhledem a chvilku zadoufala, že to snad
nebude tak hrozné a na nakonec si budou rozumět.
„Potěšení je na né straně, sire.
Máte vskutku nádherné panství a velmi se těším, až si celý
zámek projdu a odhalím jeho vnitřní krásu.“ usmála se a jemně
se uklonila.
„Vskutku. Ano, rád bych vás tu
provedl hned, ale prozatím vám ukážu jen vaší komnatu, kde se
můžete připravit a záhy vyrazíme na farnost.“ Stewart jí
nabídl své rámě, do kterého se ochotně zahákla a nechala se
vést směrem k zámku. Cestou obdivovala celé své okolí.
„Zámek nechal vystavět společně
se svým bratrem Marcus Gordon roku 1206.“ informoval jí hrdě
její snoubenec.
„Opravdu? To máte už velmi starý
rod, jistě velmi vážený. To naše historie se datuje až k roku
1450.“ zasmála se. Tohle bylo zaručeně něco nového a co zatím
poznala takové staré rody, bývali to většinou velmi pyšní
lidé. Nyní prošli velkými vstupními dvěřmi do nádherné
obrovské vstupní místnosti. Strop byl vysoký a pomalovaný všemi
možnými kresbami, které zasahovaly i na zdi kolem nich. V levém
rohu místnosti byl krb, u kterého bylo nastavené sezení. Zrovna
tam nikdo neseděl, ale vypadalo to velmi útulně, uměla si
představit, že tam bude sedávat a číst si své oblíbené knihy.
Na zdech visely dva veliké obrazy, které dominovaly celé
místnosti. Joana pochopila, že to zřejmě budou ti dva bratři,
kteří dali vystavět zámek. Nejvíc jí zaujal obraz nalevo, který
se od toho druhého velmi lišil. Byl prapodivně zbarven do zelené
barvy, což bylo velmi nezvyklé, nikdy podobný obraz neviděla.
Uprostřed se na něm tyči starší muž, kvůli té zvláštní
barvě nemohla odhadnout jakou asi míval barvu vlasů. Byl oblečen
opravdu honosně a kolem něj byli dva psi. Z toho obrazu jí
zamrazilo, protože ten tvrdý výraz byl trochu podobný tomu,
kterým jí obdařil Stewart.
„Kdo je to?“ ukázala na dva
obrazy.
„Ten napravo je Marcus Gordon a ten
nalevo je jeho bratr Mordred Gordon. Oba dva vybudovali celé naše
panství. Tento kámen,“ ukázal na kámen který na sobě držel
obří bronzový globus. „je první kámen, který zde položili.
Všechno se to píše v kronice, kterou teď můj strýc sepisuje.“
Bylo vidět, že ho oba dva bratři velmi fascinují. Aby ne, když
dokázali založit tak velký a bohatý rod.
Nyní jí vedl dveřmi vlevo, byla zde
velmi dlouhá chodba s purpurovými tapetami a svícny pověšených
na zdi. Došli ke druhým dveřím napravo a otevřel je.
„Prosím, má lady. Zde je tvá
dočasná místnost pro dnešní přípravu. Večer ale už budeš
sdílet lože v mé ložnici, která je mnohem větší a
přepychovější. Toto pak bude pokoj tvé dámy.“ věnoval krátký
pohled Elizabeth, která jim byla celou cestu v patách. „Nechám
našeho komorníka donést tvé kufry. Omluvte mě, dámy.“ a s
těmito slovy se otočil a odcházel zpátky do haly.
Joana nahlédla do pokoje a opravdu byl
celkem prostý. Byla zde velká dřevěná postel se starorůžovou
přikrývkou, která měla stejnou barvu jako zdi a koberec.
Uprostřed místnosti stálo krásné zdobené umyvadlo, které bylo
napuštěno vlažnou vodou. Zdi byly holé a v rohu stála jen veliká
komoda na oblečení. Rychle se opláchla a to už zrovna přinesl
komorník její kufry.
„Milady. Přejete si ještě s něčím
pomoci?“ zeptal se ochotně. Byl to muž již v pozdním věku, asi
jako její dědeček, ale komorník se alespoň tvářil mile a
usmíval.
Poděkovala mu a nechala ho odejít.
Elizabeth už mezitím vytahovala z kufru její svatební šaty. Když
se na ně podívala, jen se ušklíbla. Sama na nich neměla žádný
podíl, celé je navrhla matka a ona nesměla nic dodat a pokud se jí
to nelíbilo, jako spořádáná žena to samozřejmě musí přejít.
Její nastávající by jistě nechtěl neposlušnou ženu. Elizabeth
jí pomohla si je obléknout. Padly jí jako ulité a nakonec přímo
na ní vyloženě zle nevypadaly. Byli ušité z toho nejlepšího
hedvábí, které bylo v širokém okolí jejího domova a zdobené
byli jemnou krajkou a perličkami. Korzet jí zúžil pas a nadmul
hrudník, který se ve vykrojených šatech vyjímal. Nakonec toho
všeho si vzala perlový náhrdelník s modrým kamenem, který byl
stejný jako v jejích naúšnicích.
„Páni, vypadáte dokonale, má
paní!“ hlesla Elizabeth, která jí sledovala s lehce závistivým
pohledem. Připadalo jí to ponižující, že slouží o rok mladší
ženě, kterou již vypravuje na svatbu a ona sama si bude muset
počkat, až jí Joana nějaký sňatek schválí. Joana se prohlédla
v zrcadle a smutně se usmála. Vypadalo to, že je připravená
změnit celý svůj život. Doufala, že k lepšímu.
Žádné komentáře:
Okomentovat