Chrám Svatých Ostatků

Chrám Svatých Ostatků, jaké malebné místo uprostřed nekonečné horské krajiny. Připadalo jí zvláštní, že Divine Justinia vybrala právě toto místo k setkání Konkláve a na jednu stranu příhodné. Spousta lidí ani nevěřilo, že tento chrám skutečně existuje, dokud je Hrdina Fereldenu nepřesvědčil o opaku. Jaké však bylo nemilé překvapení, že Hrdina, nebo přesněji řečeno hrdinka, která se stala královnou, ty ostatky a urnu zneuctila a zničila. Nikdo se nedozvěděl proč, nikdo se nikdy hrdinky nezeptal a teď už se ani nikdo zeptat nemohl. Z nenadání zmizela a nikdo jí nemohl naleznout, ani Alistar, její muž, nevěděl kde jí má hledat.

Kiara dorazila do chrámu necelou hodinu před začátkem konkláve a tak tiše obcházela rozpadlé hradby. Už se očekával jen příjezd divine, ale místo se již teď naplňovalo templáři a mágy. Atmosféra začínala houstnout, protože tu nebyl momentálně nikdo, kdo by zabránil krveprolití. Kiara to celé sledovala z povzdálí, její profese jí naučila jak zůstat skrytá a přitom si všimnout jakéhokoliv sebemenšího detailu, který vstřebávala do paměti. Tevinter, nebo přesnějí, magistr Macrinus jí vyslal aby zjistila vše, co se zde stane. Nevěděla, jaké má Tevinter úmysly, že se plete do věcí Fereldenu a Orlais a celá ta mise se jí zdála podezřelá.

Když si pozorně prohlížela nově příchozí mágy, její srdce poskočilo, protože se objevila její sestra Corinne v zápětí s Divine Justinií. Tolik zatoužila svou sestru pozdravit, už jí neviděla tolik let, byla totiž mág a od malička se učila v Kruhu v Ostwicku. Její rodina měla vždycky něco společného s Chantry a nepřekvapilo jí, že se zde objevila i její sestra, naštěstí jako část neutrální strany.

Konkláve začala brzy a Kiara si musela najít jiné místo, kde nebude vidět a uslyší všechno co potřebuje, avšak když se pokusila stínem proběhnout do druhé místnosti za rozpadlou zeď oslepilo jí zelené světlo. Cítila jak se zem pod jejíma nohama klepe a kusy zdi padají kolem ní na zem. Snažila se rozpoznat zdroj toho světla, ale když pohlédla vzhůru zasáhla jí palčivá bolest, která postupovala celým tělem. Chvíli odolávala, ale brzy se zhroutila na zem a bolest se stupňovala čím dál víc. Cítila jak jí někdo popadl a ona se začala vznášet, snažila se rozpoznat, kdo jí to drží, ale neviděla nic a síla jí pomalu odpouštěla. Poté jí zasáhla prudká rána do levé ruky a vyšlo z ní zelené světlo. Chvilku si myslela, že jí někdo tu ruku rve, nikdy takovou bolest nezažila, avšak po pár vteřinách bolest ustala, světlo zmizelo a ona se jen řítila prudce k zemi.

Když se probrala poznala ihned, že je zavřená v nějakém vězení. Hlava jí třeštila a z ruky jí vystřelovala ostrá bolest, která procházela celým tělem. Chtěla se pohnout, ale brzy pochopila, že je přivázaná k židli.

"Kde to jsem?" zvolala, doufajíc že jí někdo uslyší. Chvilku bylo ticho a pak slyšela bouchnutí dvěří a těžké kroky někoho v brnění. Vrata od její cely se prudce otevřely a Kiara spatřila dva obrysy postav. Poznala ihned, že to jsou dvě ženy a známá vůně jí prozradila, že tady rozhodně není v bezpečí, i když to mohla tušit, že bude někde na blízku. Když osvětlily místnost loučemi, její obavy se potvrdily, nad ní se tyčila vysoká a štíhlá žena, s krátkými zrzavými vlasy, která jí věnovala znechucený pohled.

"Kiaro... Zase se setkáváme, ale tentokrát ti z cesty nepůjdu." pronesla pohrdavě s Orlaiským přízvukem. Připadalo jí to až komické, kam se to dostala, i když sama netušila jak. Už chtěla něco odpovědět, když jí projela rukou tak ostrá bolest div neomdlela. Teprve teď si všimla, že jí celá ruka září, na dlani trochu víc, jakoby tam byl zdroj toho všeho. Zděšeně se podívala na ženy stojící nad ní, které sledovaly všechny její pohyby s velikou ostražitostí.

"Co jste mi to udělaly?" vykřikla histericky Kiara. Snažila se rozpomenout, co se stalo, ale jediné co si vybavovala byla konkláve a výbuch. A uprostřed toho všeho Corinne, její milovaná sestra. "Kde je Corinne?" vyhrkla. "Kde to jsem?"

"Není čas, musíš jít s námi, abychom viděli jestli nám k něčemu budeš." a už jí rychle vyváděly ven. Denní světlo jí oslepilo, ani sama nevěděla, jak dlouho byla v bezvědomí a zavřená, ale čerstvý vzduch ocenila. Když si přivykla na světlo, zděšeně se rozhlížela po obloze. Byla tam velká díra, která zářila zeleným světlem, stejně jako její ruka. V momentě, kdy ta podivná díra vybuchla pocítila trhavou ránu ve své ruce a svezla se na kolena. Se vzlyky si začala prohlížet celou svou paži. Zářivé zelené světlo jí vycházelo z dlaně a místy to vypadalo, že i ona tam má díru. To už se k ní skláněla druhá žena, kterou neznala. Chvilku jí pozorovala a pak promluvila se stejným Orlaiským přízvukem.

"Pokaždé, když se tohle stane, tvá ruka reaguje. Pomalu tě vysiluje a zabíjí. Ať už se stalo v tom chrámu cokoliv, musíš se nám pokusit pomoci."

"Kéž bych měla na výběr." zakřičela skrz vzlyky Kiara. Začínala být zoufala, bolest neustupovala a cítila se neskutečně slabá. Chtěla se sebrat a utéct, ale pouta a zároveň i svědomí, jí v tom zabraňovali. Pokusila se sesbírat poslední síly, které jí zbyly a s pomocí krátkovlasé ženy se postavila zpět na nohy.

"Pomůžu." prohlásila po chvilce. "Pokud mě to má zabít, tak ať je to alespoň k něčemu užitečné." Žena jí věnovala smutný úsměv.

"Jmenuji se Cassandra Penthagast. Lelianu už evidentně znáš." koutkem oka si Kiara všimla, jak se její stará přítelkyně ušklíbla. Pomalu vykročili vesnicí k bráně, zatímco obyvatelé si jí zvědavě prohlíželi. V jejich očích se zračil strach, únava a opovržení.

"Myslí si, že jsem to zavinila já?" zeptala se Kiara, i když už sama znala odpověď.

"Všichni jsou vystrašení a polovina z nich přišla kvůli té Breach o své blízké. Nějakým způsobem je schopná vpouštět do tohoto světa démony z Úniku." Cassandra těžce vzdychla. I na ní byla znát únava, ale zároveň i odhodlání. Po tom, co jí prozradila své jméno, věděla o koho se jedná, ale nikdy se s ní osobně nesetkala. Byla to pravá ruka Divine Justinie a jedna z Hledačů Pravdy, zatímco Leliana byla levá ruka Justinie. Jaká ironie, že musela skončit zrovna tady.

"Jak je to dlouho, co se objevila?"

"Je to už pár dní, co jsme tě našli v místě, kde se konala konkláve." nyní promluvila za jejími zády Leliana. "Řekni mi, co jsi tam dělala?" Kiara věděla, že zapírat nemá smysl, ale celou pravdu říci také nechtěla.

"Tevinter chtěl vědět o té konkláve všechno. Jestli dojde k dohodě, jestli vznikne inkvizice, tak jaké budou její záměry. Nemůžu, říct přesně proč, koneckonců jsem jenom špeh a ty víš sama nejlíp, co ta práce obnáší." pronesla kousavě směrem k zrzavé ženě, která teď šla vedle ní, ale místo odpovědi, jí zastavila a stáhla za spadnutý strom.

Z vesnice už byly dávno pryč, nyní se plahočily po široké pěšině, která vedla k Chrámu Svatých Ostatků, ovšem všechno bylo jiné, než když sem přijela před několika dny. Všude kolem byly popadané a ohořelé stromy a také napadlo několik centimetrů sněhu. Bylo tu však ale ještě něco navíc, něco na co jí upozorňovalo svrbění a palčivá bolest v ruce. Přímo před nimi se v duchu vznašel zelený oblak, který ale po chvíli vybuchnul a změnil se ve veliký krystal. Při tom výbuchu se z paprsků vynořili dva stíny, skoro průhlední s lidským tvarem těla. Kiara na ně s hrůzou zírala, ale to už vystřelila Lelila do prvního svůj šíp a Cassandra napadala toho druhého, kterého prudce udeřila štítem a proklála ho meče. Najednou jakoby se rozpustili a zmizeli, stejně jako velký krystal, který se objet změnil v kouř. Cassandra jí vytáhla zpoza stromu a chytila její ruce, svázané v poutech. Zvedla je směrem k oblaku a Kiarou projela ostrá bolest. Z její dlaně vystřelil zelený paprsek, který mířil přímo do středu kouře. Po chvilce nesnesitelné bolesti vše ustalo. Zelený mrak zmizel a bolest také. Nevěřícně se podívala na svojí ruku a pak na Cassandru.

"Takže..." zachroptila. "Co teď? Nasedneme na draka a vydáme se na oblohu a uděláme to samé?" prohlásila kousavě, ale ani jednu z přítomných žen to nepobavilo, i když někoho přece. Za jejími zády slyšela chrochtavé uchechnutí, tak se zvědavě otočila. Před ní stáli dva muži, oba jiné rasy. Jeden holohlavý elf, který si jí zvědavě prohlížel velkýma očima a pak trpaslík, který se na ní uculoval a mrknul na ní.

"Myslel jsem, že jí chcete umučit k smrti." prohlásil se smíchem ke dvěma ženám, které za ní stály. "Ale smysl pro humor se jí upřít nedá, líbí se mi." a znovu na ní mrknul. Kiara byla vděčná, že se konečně objevil někdo, kdo se na ní nemračil a neprobodával jí zlým pohledem.

"A vidím, že jste objevily její schopnosti. I když nepochybuji, že se jich objeví ještě víc." ozval se hubený elf. "Mé jméno je Solas, studoval jsem tvojí značku, když jsi byla v bezvědomí."

"A já Varric Tethras." promluvil ještě jednou trpaslík. To jméno Kiaru zarazilo a přemýšlela, kde ho slyšela. Varric si všiml jejího výrazu, tak rychle dodal. "Oh, ano. Ten Varric Tethras, přítel Šampiona Kirkwallu. A také nezapomeň pozdravit mou kuši, Biancu." Pohladil svou kuši, kterou svíral ve svých rukou. Kiara musela uznat, že takovou kuši ještě neviděla, i když jeho sentimentálnost vůči ní, moc nerozumněla.

"Musíme jít dál." zaznělo za jejími zády. "Jak se potvrdilo, Solasi, měl jsi pravdu. Brány do úniku to uzavírá, měli bychom to zkusit na Breach."

"Souhlasím." usmál se elf. "Budu se snažit, stejně jako jsem se snažil před tím. Udržím tě na živu." Kiara pochopila, že je to směrované k ní. Pokusila se o úsměv, ale selhala. Nijak jí to neuklidňovalo, věděla, že může každou chvíli zemřít a pokud selže, zemře stejně, protože jí odejít nenechají. K jejímu překvapení jí Cassandra sundala pouta a podala jí do ruky dvě dýky, které předtím sebrala Lelianě.

"Budeš se muset nějak bránit. Cesta tam nebude snadná a lze jen těžko předpokládat, co nás čeká v chrámu." řekla. Cassandra. Pomalu se vydali na cestu, kde se od nich na rozcestí Leliana oddělila, s tím, že přivede posily. Kiaru, Varrica, Solase a Cassandru teď čekal těžký výstup zasněženou pěšinou ke vstupu do chrámu. Na bolest v ruce si už začala zvykat a jen doufala, že jí to alespoň k něčemu bude. A také neustále myslela na Corinne, která byla uprostřed toho výbuchu. Věděla, že ona jediná byla přeživší, tak jestli pro tohle musela položit život, muselo se to hodit.